Zasněžená Británie

Británii postihla třicetiletá zima. Z toho celého plyne pro Brity jediné, máme na třicet let zase pokoj.

RackovéPetr Svoren

Počasí nejen v Británii dokazuje, že hra na oteplování, bude asi stejná blamáž a mediální bublina, jako vyhlášení Světové zdravotnické organizace o falešné pandemii chřipky. V obou případech jde „jen“ o peníze daňových poplatníku sypané plnými hrstmi do kapes výrobců vakcín a skupinkám zelených politiků a parazitujících vědců. 
   V minulém týdnu napadlo na jihu Anglie tolik sněhu, kolik už prý třicet let nepamatují. Britové mají vykulené oči a začínají se učit, jak na neznámou situaci reagovat.
   Pro našince z Čech jsou některé situace až komické, ale na druhou stranu klobouk dolu, jak rychle a dokonale se dokážou se sněhem vyrovnat.
   První co je do očí bijící, jsou upřímné a povzbudivé úsměvy na tvářích potkávajících se lidí. Přívaly sněhu vykřesali náhlou vlnu solidarity a lidé si očima předávají odhodlání, že zrovna tohle nás nepoloží.
   Nevadí, že v obchodech není mléko, neboť cestou ke spotřebitelům a do stáčíren zamrzlo v cisternách. Nevadí ani vykoupená mouka, rýže a pečivo při prvním úderu zimy spojené, jak jinak, mrazem a sněhovou nadílkou. Prostě čaj bude bez mléka a místo pečiva si dáme sušenky, však oni ho brzy do obchodů zase navezou.
   Větším problémem je doprava, ale i tady vítězí rozvaha a odhad pro situaci. Britové nepotřebují zimní obutí, sněžné pluhy a auta s radlicí pro odklízení sněhu. On tu prostě nepadal a nepadá. A když k tomu v poslední době došlo, neriskují zdraví a materiální škody na kluzkých silnicích. Prostě nevyjedou ani do práce, ani neodvezou děti do školy. A situaci mají ulehčenou i díky médiím, která dokonce doporučují zůstat doma.
   Minulou středu jsme vezli syna do školy. Nad ránem napadlo okolo 20 centimetrů nového sněhu. Nikdo nic neodhrnoval a tak vypadalo město jako po vymření. Pár neinformovaných dětí vyrazilo do školy, ale jinak silniční provoz na nule, a z rádia po celou dobu vyjmenovávala hlasatelka seznam škol, které jsou úplně zavřené, které silnice jsou průjezdné a jak je důležité zajít se podívat na sousedy, jestli jsou pořádku a něco naléhavě nepotřebují. Synova škola na seznamu nebyla a tak ho volno těsně minulo.
   Komicky se Britové vyrovnávají i se zimním oblečením. Na nohou se objevují pestrobarevné gumáky, i když musím podotknout, že většina z nich má vnitřek vypolstrovaný. Starší lidé chodí s trekkingovými holemi, v turistických botách a větrovkách. Děti si oblékají lyžařské kombinézy a všemožné lyžařské doplňky. Nejvíce „vymóděných“ lidí potkáte u supermarketů. Autem se jezdit nedá a tak potkáváme „lyžaře“ s bagetou pod paždí, ověšené naditými igelitkami, opatrně nakračující po kluzkých chodnících.
   Uklouznutí s následnými pády jsou běžným koloritem a pozorovatel nabývá dojmu, že neumějí chodit. Ale oni opravdu neumí po sněhu chodit. Kde by se to naučili? Navíc nejsou chodníky sypané, neodhrnují se, a tak při teplotách těsně pod nulou se z komunikací stávají kilometry klouzaček.
   Když napadal nový sníh, okamžitě jsem ho odhrabával ze schodů, zkušený v tom, že pokud zamrzne, bude hůř. Sousedé v celé ulici nic podobného nedělali, z vlastních zkušeností předpokládali, že vše velmi rychle roztaje. Ovšem když zjistili, že sníh mrzne a že odchod z domu se stává stále nebezpečnějším, pokukovali po mých suchých schodech a najednou začali, ti nejbližší, sníh také likvidovat a tak se to šířilo po celé ulici. Naučil jsem Brity odhazovat sníh. Za zmínku stojí, že hrabla a lopaty jsou nedostatkovým zbožím a tak za nástroj většinou sloužil malinký zahradní rýč.
   Když se někomu nedaří, vždy se najde ten, kdo ze situace těží. Pravidlo platilo i tady. Místní prodejci smíšeného zboží a malých železářských obchodů zažívají přímo žně. Lidé nemohou dojíždět do supermarketů a tak nepohrdají místními obchůdky, které většinou dosud živilï méně pohyblivý důchodci.
   Tak taková je tedy třicetiletá zima na jihu Anglie.
   Z toho celého plyne pro Brity jediné, máme na třicet let zase pokoj.